1. Esej PrF MU

Když jsem byla požádána o to, abych krátce zhodnotila brněnskou právnickou fakultu, uvědomila jsem si, že budu chtě nechtě srovnávat. Srovnávat s pražskou konkurencí, kde mám několik známých. A hned na začátku musím prozradit, že podle informací „zvenku“ i svých zkušeností prohlašuji PrF MU v Brně za LEPŠÍ. Ale popořádku.

Právnická fakulta by měla být od toho, aby naučila základům práva. To je nepochybné. A to právě tato (rozumějte brněnská) škola dovede. Ve třech blocích se člověk ke všem základním právním disciplínám dostane, vzhledem k povinným seminářům (narozdíl od pražského systému, kdy se profesor často u zkoušky diví, s kým má tu čest) víceméně ať chce nebo nechce. Existují předměty, kde získat zápočet je obtížnější než udělat zkoušku, což k určité zodpovědnosti nutí. Zkrátka a dobře, pokud na to člověk úplně „nekašle“ (a proč by to dělal, když se dostal na školu, kam berou každého desátého), něco v něm z práv zůstane.

Výhodou tohoto studia je i určitá šíře uplatnění. Právníků je zejména v advokátních kancelářích už dost a dost, ovšem právě značný záběr povinných předmětů (od právních disciplín přes ekonomické a sociální studia) dovoluje absolventům PrF MU „naskočit“ na různé úřady – a že jich bude čím dál tím víc –, do auditorských firem, do středního managementu nebo třeba do komunální politiky... Záleží na tom, jak si kdo vybere při studiu zaměření. V poslední době čím dál větší důraz, který se klade na mezinárodní právo, je přitom evidentně krokem správným směrem, stačí přemýšlet.

K tomu přispívají i kvalitní vyučující, ve většině mladší a méně pyšní než pražští docenti a profesoři, kteří sice mají za sebou mnohaleté praxe, ale často neumějí své znalosti předat (a často ani není komu – viz první odstavec). Nemluvě o tom, že i na brněnské fakultě najdete opravdové odborníky (doc.Hrušáková na rodinné právo, doc.Telec na autorské právo, prof.Filip na ústavní problematiku), podle jejichž učebnic se třeba učí i ve zmíněné hrdé Praze, nebo i na jiných fakultách (Plzeň, Olomouc). Ale to jen tak na okraj.

Abych pořád nechválila, je potřeba zmínit i určitá negativa. Především: systém některých zkoušek, zejména písemných, přímo svádí k podvádění. Není zase tak složité sehnat si všechny možné varianty testů z minulých ročníků či z předchozích zkušebních termínů – naučit se a opsat. Dlužno dodat, že se tento přístup bohužel vyplatí. Dá se říct, že v každém semestru je jedna zkouška (z obvyklých čtyř až pěti), která se dá takto „obejít“. Nechci opět ovšem srovnávat s Prahou...

Na zkouškách se občas objeví i fenomén značně nevyváženého hodnocení. Prostě existuje několik vyučujících, kteří zkoušku „dají“ velmi lacino, k některých chodit je pak zase jako za trest. Nemálo examinátorů má oblíbenější skupinu studentů (mladé muže, Brňáky, usedlé brunetky apod.) a naopak.. u zkoušek tak příliš často nerozhodují opravdové znalosti. Nemluvě o tom, jak se kdo zrovna vyspí. V zásadě je možný i přístup ten, že si student (zejména od starších kolegů) včas získá informace o tom, kdo zkouší lehce – a zkouškami proplouvá jako klidným mořem. Do praxe se pak naučí to, co ho opravdu baví...

Určitou komplikací je také studijní materiál. Právo je bohužel takový obor, jehož látka se neuvěřitelně často mění. Novely podstatných částí zákonů se objevují co tři roky, což je přesně ten cyklus, kdy někdo pochopí, napíše a vydá učebnici, který projde tiskem až do knihkupectví. V mezidobí se zkouší víceméně z přednášek a student se učí ze starých, nepřesných nebo neúplných materiálů. Koupě učebnic navíc přijde na poctivých 2-3 tisíce korun za semestr, což je vzhledem k tomu, že je nelze prodat (přestanou být platné), opravdu dost. To je ale riziko oboru, nedá se asi nic dělat. Snad jen kdyby univerzitní nakladatelství pracovalo trochu rychleji...

Na druhé straně, člověk získává informace častěji z „přímých“ zdrojů, a to na brněnské fakultě dobře funguje. Míním tím různé „mimovýukové“ semináře, studentům otevřené konference a další zajímavé akce (v minulém roce např. proběhla velmi zajímavá konference o „e-obchodu“, jíž se účastnily špičky tohoto oboru), debaty a diskuse atd. Kdo chce, může se právu poměrně hodně věnovat už tady, na vysoké škole, a nečekat na praxi. Možností brněnská PrF nabízí relativně dost.

Souhrn je vlastně v posledním odstavci: tahle fakulta je v podstatě taková, jakou si ji kdo udělá. Dá se „proplout“ s tím, že se jeden moc nehoní, dá se na ní naopak získat přehršle informací (ty ovšem musí každý umět třídit). Zhodnocení nechť si provede každý sám...

Kateřina Malá

2. Esej PrF MU:

Jak se studuje na Právnické fakultě v Brně? No, chtělo by se říct, jak kdy. Problém číslo jedna, na který narážíte takřka na každém kroku, jsou velké počty lidí (tedy „kolegů): „přebytky“ jsou všude. Ve přednáškových místnostech, kde si někdy není kam sednout, v seminářích, které se někdy stávají takřka neúčelnými (ve pětatřiceti čtyřiceti lidech se skutečně nemůže jednat o procvičení natož diskusi), ve frontách na počítače (zápis na zkoušky probíhá taky přes počítač!), v takřka neužitečných hodinách jazykových seminářů, rovněž přehuštěných (v jazyce člověk snad nejvíc zakrní – vzpomínám si, jak jsem kolek maturity ještě celkem byl chopen konverzovat anglicky; teď znám párset slovíček, některá z právnického oboru, jenomže...!) atd. Ani ta největší gymnázia se s tímhle nedají srovnat.

Na druhou stranu ale je vidět, že i v tomhle prostředí si studenti navzájem pomáhají. To je celkem příjemné proto, že atmosféra je docela konkurenční a nikdo by pro druhého ani prstem hnout nemusel. Formy studentské solidarity jsou různé: od xerokopií různých polooficiálních studijních materiálů po všemožné informace, které se nedozvíte při výuce, natož například na studijním oddělení. Samozřejmě existují i různé způsoby pomoci při zkouškách, to nemusím snad rozvádět.

Zkoušky. Samozřejmě se člověk postupně naučí, jak je udělat (je to zvláštní směsice psychologie a herectví, někdy simulace inteligence, někdy prezentace naivity). Jen si nesmíte moc lámat hlavu nad hodnocením (známkami), protože ty se různí zejména podle nálady a zásadovosti vyučujících. Většina není zákeřná, ovšem dosti často se stává, že jste ohodnocením svého výkonu (srovnávajíce s jinými studenty a jinými vlastními výkony) značně překvapeni. Nemluvě o nepříjemném zvyku mnoha zkoušejících: vyslechnou, prolistují index a ohodnotí známkou, kterou tam vidí nejčastěji. Stává se z vás tak lehce „jedničkář“ až „trojkař“. Nojo, ale k čemu jsou známky? Stipendium (a to velmi malé, pokrývající tak náklady na učebnice) se dává jen za absurdní průměr 1,00 (slovy jedna celá nic)!

Dlužno říct, že jinak jsou vyučující ve své většině fajn. Nezřídka s vámi jednají vcelku rovnocenně (častěji muži a častěji ti starší), přednášky se snažívají mít poslouchatelné a při konzultačních hodinách jsou vám dosti k dispozici. Problém konzultace je ale v tom, že když člověk něčemu opravdu nerozumí, nemá se vlastně na co zeptat. A na většinu problémů narazíte až při učení se na zkoušky, tedy ve zkouškovém období, kdy jsou konzultační hodiny pochopitelně značně omezeny (navíc je dost blbé, slušněji řečeno riskantní, jít na konzultaci k profesorovi, u nějž děláte za 24 hodin zkoušku).

Výhodou právnických fakult obecně je do značné míry nižší náročnost studia. Zde na Masarykově univerzitě to platí taky, i když jistě v menší míře než třeba v Olomouci nebo v Praze. Zkrátka a dobře, časově jste na tom tak, že za určité úpravy rozvrhu (semináře si nacpete do jednoho dne v týdnu a na přednášky nechodíte) může v omezené míře pracovat, podnikat nebo studovat druhou VŠ (najmě blízkou Filozofickou fakultu nebo Fakultu sociálních studií), což mnozí opravdu činí. Na zkoušky se při troše štěstí a šikovnosti naučíte ve zkouškovém období, případně je opakujete. Nejsou jednoduché, ale přeci jenom na paměť méně náročné.

Menší časová náročnost fakulty je dána i zmíněnou stavbou seminářů: v tom počtu studentů, jaký je v jednotlivých seminárních skupinách, si to můžete často pohodlně „odsedět“ (málokdo zjistí, že jste duchem jinde), naučit se na zápočtový test a hotovo. Samozřejmě se nabízí úvaha, k čemu pak takové semináře (=cvičení) jsou, zvlášť když někteří asistenci a docenti semináře berou jako dost nesourodou změť referátů, které ve skutečnosti nikomu moc nedají. Máte pravdu, skoro k ničemu. Nicméně jsou povinné.

Celková atmosféra studia je přitom zatížena celkem neutěšeným stavem českého právnického prostředí. Právnická místo jsou již totiž rozdána. Pokud to nevíte, tak existuje povinné členství v Advokátní komoře, takže pokud se advokáti rozhodnou, že již mají již dost svých konkurentů (!!!), nemusejí další přijímat a advokátskou praxi můžete dělat leda u svého příbuzného právníka, který vás tam nějak procpe. Notářská místa jsou úplně dědičná (počet notářů je konečný, takže se jen čeká, kdo umře). Soudnictví je rovněž dosti nepřístupné (zejména proto, že přibližně do třiceti let máte jako soudní čekatel plat 7000,- měsíčně, což si může dovolit brát jako životní cíl jen málokdo). A tak, pokud nemáte v rodině nebo ve velmi dobré známosti nějakého praktikujícího právníka (což má přibližně 30% vašich kolegů), tak se na jakoukoliv právnickou fakultu ani nehlašte. Jejich absolventi totiž – a to je oficiální informace – už začínají plnit fronty na Úřadech práce. Nedejte na dobový trend.

Nechci končit úplně pesimisticky, ale taková je skutečnost. Je lépe přece být příjemně překvapen, že?

Roman Mišna,

III.ročník